Dopis předvychovatele

Jako autentický obraz o předvýchově štěňátka si přečtěte dopis pana Blechy, který nikdy psa neměl a tato zkušenost pro něj byla úplnou novinkou:

Přeji Vám, paní Kaufmanová, příjemný jarní den a posílám pár postřehů se života se psem.

Pořad Přemka Podlahy jsme sledovali celá rodina a tím co jsme viděli, se kluci i žena inspirovali. Bonita dovede zvednout ze země mobil, dopis, tužku a pak přinést (samozřejmě za odměnu) přímo do ruky. Občas sice pustí věc před nás na zem, ale na to, že jsme úplní amatéři, je to dobré. Kluci si dali za cíl naučit Bonitu přinášet mobil, který začal zvonit.

Další část mého dopisu se týká venčení. Konkrétně potřebujeme vědět jak často a na jak dlouho v šesti měsících chodit s Bonitou ven. Vzhledem k tomu, že v šesti měsících se dostala na hmotnost cca 20 kg, začalo být pro kluky vynášení a snášení obtížné. Začali jsme ji učit chodit po schodech. Na každé podestě dostane piškot jako odměnu, že neutíká bez nás. Nejdříve se schodů bála, ale nyní již po nich chodí bez zaváhání. Začali jsme tak, že jsme položili bedničku na poslední podestu před vchodem do budovy, a vybídli Bonitu k chůzi. Velmi neochotně, loudavě sešla těch několik schodů. Postupně jsme přidávali další schody, až jsme bedničku k Bonitině lítosti odložili před byt do kouta úplně.

O Bonitu jsme se začali starat v době, kdy se začal zkracovat den. Tzn., že tři ze čtyř venčení bylo za tmy. Strach z toho, že Bonita venku sežere něco, co jí může ublížit, byl tak velký, že jsme začali chodit ven s baterkou. A abychom měli obě ruce volné pro vodítko a piškoty, začali jsme používat „čelovku“. Z dálky jsme vypadali jako horníci. Po týdnu, při jedné pracovní procházce, jsem si v okamžiku, kdy jsme s Bonitou přišli na více osvětlenou plochu, oddychl a povolil pozornost. Pohlédl jsem na pár metrů před sebe, kde nic závadného nebylo a zamyslel se. Najednou jsem uslyšel „chlamst“ a pak podezřelé ticho. Podíval jsem se na Bonitu. Vypadala přesně jako dítě, které má v puse něco zakázaného. Nečichala, nedýchala s otevřenou tlamou. Otevřel jsem jí násilím tlamu a vytáhl kost tvaru harpuny s několika bočními výrůstky. Při představě, že by to spolkla, se mi udělalo mdlo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že venčení nebude žádná relaxace na cestičkách v klidu přírody po namáhavém dnu, ale tvrdá práce mezi výfukovými plyny a odpadky civilizace.

Bonita je štěně, které by si chtělo na procházkách hrát s každým člověkem. S dětmi zvláště. Vždy jsem si myslel, že psi, když mají radost vrtí ocáskem. U Bonity to není pravda. Vrtí celou půlkou těla včetně ocásku. Na prvních vycházkách jsem měl strach, aby si neukroutila zadní půlku těla. Přesto jsem již narazil na lidi, ke kterým se Bonita nehrnula, přestože jsem na nich já nic jiného neviděl. I před vývěskou u vchodu do hřbitova s čerstvým parte nechtěla jít dál.

Nejvíce nám dalo zabrat vodění. Přestože jste nás několikrát upozorňovala, že na Vašich stránkách je odkaz na velmi dobrou školu chůze na vodítku. Nebyl jsem schopen tento odkaz najít. Vždy jsem přišel až k větě (Romana Krásná. která kromě psů cvičí i koně). V duchu jsem si vždy řekl: „Koně nepotřebuji.“ A hledal jsem dál. Až minulý týden jsem odevzdaně klepnul na odkaz na koně a hle psi. Kdyby byl odkaz na slově psů, šel bych se podívat hned.

Nadpis prvního článku „Chůze na prověšeném vodítku“ byl ještě minulý týden nedostižným snem naší rodiny. Od plochého vodítka jsme měli tak pořezané ruce, že jsme koupili nové provazové. Aby se nám Bonita na obojku neuškrtila, a neděsila kolemjdoucí sípavými zvuky, koupili jsme malý jednoduchý postroj. Po přečtení článků paní Krásné jsme pověsili provazové vodítko a postroj na hřebík a vrátili se k obojku a krátkému plochému vodítku. Je to úžasný pocit, jít se psem a na jednom prstíku mít prověšené vodítko. Připadám si jako král. a když se pak na Vás pes koukne jedním očkem, aby zkontroloval, zda jde dobře, mám pocit, že sním. Zatím převažují okamžiky, kdy se stávám pro obyvatele našeho města podezřelou osobou, která se s chudákem psem asi zcela podnapilá potácí sem a tam - chodník nechodník.

Byla i krize – kdo kdy bude chodit ven. Mladší syn Michal poukazoval na to, že starší syn Boris měl před vánocemi 2x nohu v sádře a po novém roku navíc ruku v sádře. Nemohl nosit bednu a tak nevenčil.

Ale máme i úspěchy. Bonitu jsme schopni přivolat i v rušném prostředí. Nejdříve jsme zkoušeli okraje parkovišť u obchodů. Bonitu pouštíme při procházce na krátké úseky z vodítka.

Vy i paní Krásná říkáte: chválit a odměňovat. Všechny výše uvedené aktivity mají pak jediný velký důsledek – obrovskou spotřebu piškotů. Zvuk sáčku slyší Bonita snad i přes zeď.

Za největší úspěch považujeme, že Bonita nevleze na žádnou postel nebo pohovku a že neloudí a nebere jídlo ze stolů. U malého štěňátka, které není pod stolem téměř vidět, je velmi těžké odolat, a nevzít si jej k sobě na pohovku či mu nedat kousek jídla přímo od stolu, když se na Vás tak oddaně kouká. Rodině jsem ukázal pomocí skládacího metru jaké výšky doroste toto malé štěňátko a pokud se zvedne pouze na zadní, kam až dosáhne a trval jsem na důsledném nekrmení u stolu. První výsledky této důslednosti jsme zažili o vánocích. Bonita seděla před stromkem a pokud se začala nebezpečně přibližovat k pamlskům, stačili říci NE a byl pokoj. Pokud jsme seděli u konferenčního stolku, na kterém byly talířky s jídlem, Bonita seděla vedle stolku, pozorovala, čichala, ale nic si nevzala.

Jak je toto důležité jsem pochopil až po setkání s nevidomým pánem, který žije v našem městě. Když jsem jej potkal na procházce, představil jsem se a stručně povyprávěl o tom, že máme psa na předvýchovu, ožil a začal mi vyprávět, jaké trampoty má se svým psem. Lidé, kteří jej měli na předvýchově nezvládli právě tuto část výchovy. Pes neustále loudí. nenechá celou rodinu v klidu se najíst. Navíc díky tomu tloustne, takže jsou nuceni dávat mu dietní granule. Z jeho slov bylo vidět, že je to pro něj zbytečná komplikace navíc.

Zeptal jsem se jej, co dle něj – člověka, který psa potřebuje denně, nemáme opomenout. Odpověď byla stručná: RÚZNORODOST. Konkrétně. Jeho pes byl v převýchově v Praze. Když se poprvé setkal v našem městě, s koněm, nevěděl pes jak se co nejrychleji zahrabat před tímto velkým psem pod asfalt. Není důležité, jestli přejdeme za den jeden semafor nebo deset. Důležitá je různorodost. Byli jsme s Bonitou dvakrát na vlakovém nádraží. Nejdříve s povzdálí. Přestože jsme si s ní hráli, stačilo zahoukání vlaku, pískot brzd, aby se roztřásla. Stejně při první návštěvě mostu s dřevěnými fošnami na most nevročila. Dnes si mostu ani nevšimne. I samozavírací dveře u supermarketu jí už nedělají problém. Při prvních procházkách jsme se museli těmto věcem obloukem vyhnout. Možnost setkat se s člověkem, kterému podobný pes již pomáhá byla pro nás, jak vyplývá z textu, velice důležitá.

Největší objev byl pro celou rodinu psí čenich. Jeho tvar, struktura. Že budu psa tahat za ocas, mávat mu s ušima, se mi nikdy ani nesnilo. Pes mi smrděl a lidi, kteří měli psy v bytě byli pro mne čuňata. Máme první drobné ztráty. Mladší Michal zapomněl v předsíni přezůvky, na pevnou linku se k nám v současné době nedovoláte...

Přeji hodně spokojených psů a lidí a hodně radosti z pomoci druhým.

Dalibor Blecha s rodinou


Pes pomůže © 2005, All Rights Reserved